Když se začne mluvit o Národním parku Šumava, v debatě se po několika větách objeví malinký brouček lýkožrout smrkový (Ips typographus) nazývaný též kůrovec. Nikdo neví jak s nim bojovat, co se ale ví, že lýkožrout smrkový je škůdcem, který v první řadě napadá čerstvě vytěžené smrkové dříví, polomy a fyziologicky oslabené stojící stromy (imisemi, suchem, václavkou apod.). Toto je první závažné zjištění, kůrovcový žír lýkožrouta smrkového je spojen se zdravotním stavem porostů, proto zajištění zdravé populace smrku se stává prioritou. Jaké jsou současné možnosti udržení a rozšiřování zdravé populace šumavských smrků, schopných odolávat útokům kůrovce, když navíc skeptici tvrdí, že během evoluce se u lýkožrouta vyselektovaly takové strategie přežití, které vylučují např. uplatnění přirozené rezistence stromů? Proti tomu tvrzení stojí dlouhodobé pozorování, že historicky nejstarší populace smrků jsou míň napadané kůrovcem. Hledání původního smrku na Šumavě a přesné metody jeho identifikace, se staly hlavním úkolem pro vědce i praktiky. Původní smrk se ve svém prostředí chová -zdravě", má dost energie lépe odolávat klimatickým podmínkám, chorobám i škůdcům. Smrk nepůvodní spotřebovává veškerou svou energii na přežití. Na boj s nemocemi a se škůdci mu mnohdy již nezbývá energie, a proto se snáze stává zdrojem nákaz i pro ostatní porosty. Takový strom brzy ztrácí plodnost, snadněji se láme pod tíhou sněhu a když je napaden kůrovcem, lehce dochází k jeho přemnožení a kůrovcovým útokům následně neodolá ani smrk původní.
Lesy v Národním parku Šumava jsou složené z mozaiky lesů původních, nepůvodních, lesů neznámého původu až po lesy geneticky zcela nevhodné. Jak ale tyto populace od sebe odlišit, jaké kriteria, znaky, markery použit. Ing. Josef Jelínek ve své studii -Historický průzkum, ověřování genofondu smrku ztepilého (Picea abies) na vytypovaných lokalitách NP Šumava" určil 18 lokalit výskytu tohoto druhu. Fenotypové hodnocení smrků na Šumavě (fenotypové znaky jsou ty které vidíme, na rozdíl od genotypových, neviditelných znaků, vázaných na geny) udělal ing. Vladimír Hladilin, Ph.D. Jenomže, fenotypové znaky jsou nestabilní, mohou se měnit vlivem faktorů životního prostředí, např. nadmořskou výškou, změnou klimatu a pod. To může vést k nepřesnostem při určování původnosti smrku. Nejvhodnějšími znaky pro určování původnosti jsou genové markery neboli znaky vázané na geny daného stromu.
Hledání genetických kořenů původních šumavských smrčin začalo rokem 1996, v tom roce nastoupil do Národního parku Šumava Mgr. Jiří Mánek. Nejdříve jako hydrobiolog, později byl pověřen pokračovat v práci ing. Karla Kaňáka, jenž jako první začal v Čechách používat genové markery ke studiu lesních dřevin. První analýzy šumavského smrku udělal Mánek v laboratoři Prof. Paule na zvolenské Lesnické fakultě v letech 1996 až 1997, v roce 2000 identifikoval unikátní genetické znaky smrku ztepilého v Národní přírodní rezervaci Boubínský prales. Genetické znaky boubínského smrku ztepilého jsou zcela vynímečné a nevyskytují se nikde jinde mezi 60 populacemi smrků napříč Českem. Co je rovněž důležité je, že genetické znaky pozorované u smrku na Boubíně se pravidelně opakují i u dalších původních šumavských populacích smrků, nikdy ale u nepůvodních smrků na Šumavě.
Boubínský prales je věhlasný mohutnosti svých smrků jenž nesou genetické informace původních pralesů Šumavy které se nikde jinde v Čechách nevyskytují. Jedinečnost genofondu smrku ztepilého z Boubína ukazuje jak dlouhodobý samovolný vývoj populace těchto smrků vedl ke genetickému vyhranění od okolních populaci, které byly v minulosti člověkem ovlivňovány. Toto vše dosáhla malá, -dvoumužná" soukromá laboratoř bez zázemí a pracující povětšině po nocích a víkendech.
Výsledky vědecké analýzy budou mít brzy praktický výstup. Ze semen prověřených smrkových populací bude možné zalesňovat šumavské lesy poškozené hurikánem Kyrill. Lesy NP Šumava teď můžou pracovat s původním materiálem. Vrací se Šumavě, co je šumavské.
