Bezzásahovost je výraz, který silně určuje průběh názorové barikády ve společnosti. Kdysi byl v takové roli třeba Václav Klaus, ale ty doby už jsou pryč - alespoň ve společenském mainstreamu. Jenže bezzásahovost přežívá. Řekni mi, co si myslíš o bezzásahovosti, a já ti povím, kdo jsi. Trváš-li na tom, že v jádrech národních parků má absolutní prioritu příroda a člověk do jejího chodu zasahovat nemá, jsi pasován na levičáka, i kdybys byl konzervativcem jako Bedřich Moldan. Chceš-li zasahovat do přírody v jádru Šumavy, dejme tomu stavět lanovku na Smrčinu, jsi pasován na pravičáka, i kdybys byl kovaným socanem.
To nálepkování přehlušuje mnohem pestřejší realitu. Bezzásahovosti u nás není tak málo, jak by se mohlo zdát. Jestli s něčím zápolí, tak hlavně s roztříštěností bezzásahových zón. Právě to demonstruje Šumava. Ale smysl má skutečně jen v jádrech národních parků a přísných rezervací, nikoliv tam, kde razí cestu ideová móda, emoce a romantická představa.
Upřímně řečeno, přísná bezzásahovost nemá smysl ani v Krkonošském národním parku, natož na méně zachovalých místech. V tom mají přírodovědci jasněji než romantici. V romantické představě se bezzásahovost pojí s uchováním posvátné krávy původnosti (původní druhy, původní obyvatelé, původní národy). Ale ryzí původnost u nás nikde nenajdeme. I známý botanik Václav Větvička říká, že „mluvit dnes o původní či divoké přírodě ve střední Evropě je absurdní".
V Krkonoších funguje stovky let budní hospodaření. Už proto nemá smysl zbožštit bezzásahovost tam, kde jsou nepůvodní horské louky vyžadující pravidelné kosení. Na Šumavě tuto kultivaci zlikvidoval nejen poválečný odsun německých hospodářů, ale i izolace v pohraničním pásmu. Za oněch čtyřicet let tam začala bujet jakási divočina a pro její uchování bezzásahovost smysl má. Ale dělat z bezzásahovosti ideový buldozer pro šíření toho správního společenského a politického postoje zavání nestrávenou romantikou.
