"Neuvěřitelná neoblomnost provázela Karla Kaňáka celý život. Když si usmyslel, že v Plzni chce najít vhodné místo pro výsadbu borovic, které by zkoumal, nikdo ho od nápadu neodradil. I přes absolutní zákaz ředitele tehdejšího výzkumného ústavu založil v roce 1956 arboretum Sofronka. Stejně tvrdošíjně začal tehdy shánět semena různých druhů rodu Pinus, a proto tajně a na vlastní náklady korespondoval s kolegy po celém světě.
Už když rodilý Plzeňan pomáhal v 50. letech zakládat výzkumné pracoviště pro pěstování lesů, lesního semenářství a školkařství v Opočně, táhlo ho to zpátky do krajské metropole. „Hledal vhodné místo pro arboretum. V Opočně jsme bydleli asi rok, pak jsme se zase vraceli. V podstatě táta před námi utíkal a my jsme ho doháněli. Moc jsme se v té době neviděli, vlastně jenom o víkendech," vyprávěl jeho syn Jan.
Od roku 1967 už celá rodina bydlela pospolu v Sofronce. A všichni blízcí se tím pádem na rozšiřování arboreta podíleli. Ačkoli Jan nechtěl jít v otcových šlépějích, životní osud ho nakonec stejně k lesnictví dovedl. Po zdravotnické škole si dodělal nástavbu na rentgenového laboranta, čemuž se čtyři roky věnoval. „Začaly mi ale ubývat červené krvinky a musel jsem okamžitě s prací skončit. Šel jsem tehdy za tátou, který mi nabídl, že mě zaměstná jako pomocného lesního dělníka," vracel se v čase Jan. I jemu výzkum borovic učaroval natolik, že si dálkově dodělal lesnickou fakultu a z prozatímního zaměstnání se stala vášeň.
Jako detektivka
A jaké pro Jana bylo pracovat s otcem? „Náročné. Myslel si, že každý má mít stejný přístup jako on. Bral to jako svoje poslání a věnoval se jenom vědě. Od rána do večera ležel v knížkách a bádal," svěřil se. Pro Karla Kaňáka byla kromě velké pracovitosti příznačná i obrovská zvídavost. „Kolikrát ani nemohl dospat, protože už se musel podívat na výsledky výzkumu. Bylo to pro něj podobné, jako když čtete detektivku," přirovnal. Právě díky tomu mohou návštěvníci v arboretu vidět 256 proveniencí borovice lesní s územním rozptylem od severního polárního kruhu po Turecko a od Skotska po Čínu.
Výpověď a úřad práce
Jan později usedl do čela arboreta. V roce 2007 jeho otec zemřel a dva roky nato se Sofronka otřásla v základech. „Výzkumák nám dal ze dne na den výpověď a my jsme byli tři měsíce na Úřadu práce. Mezitím se řešil přechod pod město, což se zaplať pánbůh povedlo," uvedl. Doplnil, že to však znamenalo pro arboretum i jeho zaměstnance řadu změn. Výzkum ustoupil do pozadí a zahrada se vzácnými dřevinami se poprvé otevřela veřejnosti. „Pustili jsme se také do pedagogické činnosti, děláme vzdělávací programy. Z některých věcí se možná táta obrací v hrobě. Třeba zookoutek by asi nevydýchal. Ale já vím, že důležité je dělat kompromisy a zaměřit se i na environmentální výchovu. Vím, že to takhle musí být. Vždyť žádné město si dnes nemůže dovolit lesnický výzkum," uvědomuje si Jan, jenž se samozřejmě ve středu zúčastnil oslavy šedesátého výročí založení Sofronky.
Sochař Bartoloměj Štěrba při slavnosti představil bustu Karla Kaňáka a také křtíl knihu mapující historii arboreta.
Další slavnost, tentokrát už určená veřejnosti, se chystá na středu 5. října odpoledne. Také její program se dozvíte z Plzeňského deníku."
