Národní park Šumava je již několik let ovládán skupinou ultraekologicky smýšlejících jedinců. Svou vizi divočiny realizují navzdory všemu a všem. Teoretická východiska koncepce divočiny v jejich podání jsou natolik zběsilá, že jsou veřejně prezentována pouze na vědecké půdě. Důmyslně využívaný systém skulin v zákoně a plánu péče dopředu zajišťuje beztrestnost odpovědných osob.
Jak vzniká divočina?
Stačí živelná pohroma jako orkán Kyrill v lednu 2007 a nezpracování 147 tisíc kubíků polomů a vývratů v oblastech, které byly v rámci speciálníchŠumava - suché jazero Laka managementů ponechány samovolnému vývoji. To znamená, že zde byly vyloučeny především veškeré zásahy proti kůrovci. Tyto oblasti se staly ohnisky kůrovcové nákazy. Důsledkem gradace kůrovce v neintervenčních oblastech je vznik suchého lesa (Plešné jezero, Plechý, Trojmezná, Třístoličník, Modravské slatě, Prameny Vltavy, Černá hora, jezero Laka, Plesná, Ždánidla, Polom,..) Důsledkem náporu kůrovce do zásahových oblastí a lesnických opatření tamtéž je vznik obrovských holin. V roce 2009 bylo asanováno 300 tisíc kubíků dřevní hmoty napadené kůrovcem, což je skoro dvakrát tolik nežli nejvyšší kůrovcové těžby tolik kritizovaného ředitele Žlábka. Pro rok 2010 předpokládá samotná správa parku těžbu 850 tisíc kůrovcem napadených stromů. Realita bude mnohem vyšší.
Složité hledání evropské divočiny
Ekologové se domnívají, že pojem divočina zahrnuje i lokality, které nelze považovat za divočinu z hlediska historického, ale dnes jsou ponechány samovolnému vývoji. Jejich hodnotu z hlediska vědy označila vedoucí sekce výzkumu NPŠ Zdeňka Křenová v názvu přednášky, která zazněla v říjnu 2008: „Výzkum pro národní parky, národní parky pro výzkum“. Bohužel, těchto několik slov zcela přesně koresponduje s posláním národního parku v očích několika jedinců, kteří v důsledku moci a nedostatku sebekontroly začali redukovat veškeré přírodní i společenské funkce parku na funkciŠumava - Černé jezero jedinou. Jsou jí přírodní procesy a jejich sledování. Na tato pozorování a výzkum jsou pak navázány četné granty ministerstva životního prostředí, parku, EU. Jde o značné sumy peněz, které využívají pro svou obživu pracovníci vysokých škol, Akademie věd a dalších institucí.
Hlavní hnací silou přírodních procesů je kůrovec a jemu poskytnutý čas. Čas k přemnožení, vyhledání potravinových zdrojů daleko od primárního ložiska, čas k destrukci rozsáhlých lesních ekosystémů. Brouk má přímo revoluční poslání. Boří veškeré hodnoty, vede k zániku stromového patra na tisících hektarech plochy, holinám, ke změně krajinného rázu, hydrologických poměrů. Tím je popírán základní princip vyhlášení Národního parku Šumava, kdy „veškeré využití národních parků musí být podřízeno zlepšení přírodních poměrů…“ Ovšem ultraekologové vidí tento problém zcela jinak. „zachování a zlepšení přírodních poměrů má být dosaženo prostřednictvím samovolného vývoje“. Kladou důraz na samořídící funkce. Tato tautologická obhajoba neintervenčních principů péče popírá nejen předmět ochrany samotný (Národní park Šumava ), ale i civilizaci jako takovou.
A kde je místo obcí a obyvatel Šumavy?
Za celou dobu existence parku (od roku 1991) neexistovala politická vůle řešit problémy obyvatel Šumavy. Na názory obyvatel šumavských obcí se nikdo nikdy neptal. Obrázek si může učinit každý z nás při četbě dokumentu „Základní územní strategie péče o ekosystémy na správním území obce Modrava“z roku 2008: „Namísto změn ve prospěch zonace zákonným způsobem jsou měněny managementy lesních ekosystémů a tím se dostávají do rozporu s platným plánem péče. Ekosystémy Modravských slatí nelze ponechat samovolnému vývoji a bezzásahovému režimu z důvodu nutnéŠumava - ponurá krajina u Gsengetu revitalizace a renaturalizace. Neexistuje žádný trvalý strategický dokument péče o národní park. Není ochraňováno dochované kulturní dědictví. Není dostatečně chráněn krajinný ráz. Místní komunity se ani po 17 letech neztotožnily s filosofií národního parku.“
Starosta Modravy Antonín Schubert pak dodává: „V posledních několika týdnech se množí mravokárné snahy o tom, že osud šumavské přírody mají ve svých rukou šumavské obce… Tato pravomoc byla do rukou šumavské samosprávy vložena pouze jednou, a to před vyhlášením Národního parku Šumava. Po vyhlášení parku nenastal jediný okamžik, kdy by byly respektovány potřeby šumavského obyvatelstva.“
Situace obcí v národním parku, jehož ústředním mottem je „Věda pro parky a parky pro vědu“, je opravdu složitá. Přihlížejí nezákonným praktikám parku i ministerstva životního prostředí. Jejich souhlas je vyžadován pouze při podpisu vizí, které mají legalizovat šílené experimenty „ochranářů“. Obce nesouhlasily s diferencovaným managementem a vůbec se nemohly vyjádřit ke speciálním managementům. Oba režimy pasivní ochrany, bezzásahovosti a opožděných zásahů vedly ke zničení rozsáhlých oblastí centrální Šumavy. Je ohrožen cestovní ruch, a tedy i obživa šumavských obyvatel a podnikatelů. Neexistuje politická vůle jakýmkoli způsobem problém Šumavy komplexně řešit. Při hledání viníka šumavské tragédie pak skuteční viníci ukazují prsty zcela nesprávným směrem.
