Zdroj: Lidové noviny
Datum: 08.08.2007
Autor: Martin Braniš
Rubrika: Horizont
POLEMIKA
Věda má oproti politice jednu velkou nevýhodu. Hovoří strohým, věcným jazykem, neužívá emotivních výrazů a vyhýbá se polopravdám a podbízivým formulacím. Proto je v kauze Šumavy tak málo vědeckou obec slyšet, přestože nejednou vyjádřila ústy desítek přírodovědců a lesníků svůj názor na věc. Článek senátorky Rippelové a senátorů Jirsy a Kalbáče (Řekni, kde ty hvozdy jsou, LN 3. 8.) ovšem volá po mediální odezvě.
Nový život na mrtvých tělech velikánů
Šumava v posledních dvou desetiletích, kdy se intenzivněji projevilo několik kůrovcových kalamit, zažívá nebývalý přerod. Stejnověké monotónní smrkové porosty na mnoha místech berou za své. V důsledku omezení zásahů do přírody se objevují pro mnoho lidí odpudivé, pro jiné povzbuzující usychající stromy a pahýly kmenů, které bez ladu a skladu po několika letech padají a vytvářejí obraz chaosu a zmaru.
Není divu, že některým pořádkumilovným návštěvníkům parku a lesním hospodářům může tento obraz nahánět husí kůži. Je však takový stav škodlivý pro přírodu -pro les sám? Rozhodně nikoli. Odumírající, tedy pravidelně neodstraňovaná dřevní hmota trouchniví a vytváří tak potřebou zásobu živin pro další růst stromů. Neskladně popadané kmeny jsou vynikající překážkou pro srnčí a jelení zvěř, takže semenáčky stromů nemohou být tak snadno okusovány. Na mrtvých tělech lesních velikánů tak vzniká postupně a samovolně nový život.
Tohle si uvědomili na správě sousedního národního parku Bavorský les už dávno. Proto ponechali značné rozlohy centrálních částí parku bez jakéhokoli zásahu. Tvrzení, že bezzásahový režim byl na druhé straně hranice odsunut o dvacet až třicet let, je slušně řečeno daleko od reality. Tento fakt u nás výrazně motivoval celou řadu vědců - ne tedy ideologů a naivních zelených aktivistů - aby se zasadili o podobný přístup v některých částech (!) i na české straně Šumavy. Čtenář nechť si je jist, že argumenty přírodovědců (mimo jiné z několika ústavů Akademie věd, Jihočeské a Karlovy univerzity) i lesních inženýrů (například z České zemědělské univerzity) a odborníků z dalších institucí jsou podloženy odbornou erudicí a několikaletým výzkumem. Ne tedy zájmem omezeným délkou volebního období. Názory politiků - senátorů na tom nemohou nic změnit. Nemění na tom nic ani fakt, že obce a správa národního parku dlouhodobě nedobře komunikovaly.
Zbývá tedy otázka, proč vlastně někteří politici nerespektují vědecké poznatky a proč se do té šlamastyky pouštějí. To mají tak na srdci osud přírody? Šumava neumírá, Šumava se rodí. Lesy jsou na většině území naší republiky zcela přirozenou vegetační formací a nepotřebují žádnou lidskou péči - prostě rostou samy. Péče je třeba pouze v případě, kdy člověk bere les jako zdroj obživy či obchodu. Pak logicky sází druhy, které nesou profit. Jádrové zóny chráněných oblastí ale nemají sloužit profitu, nýbrž demonstraci a dokumentaci přírodních jevů a procesů. A zde je patrně jádro všech sporů. Někdo stále nechce opustit myšlenku, že by nebylo možno dále obhospodařovat (rozuměj těžit a sázet) celou rozlehlou oblast Šumavy. Argumentace, že péče o les je nezbytná, neboť příroda si nedokáže sama pomoci, je tou nejlepší pákou. Vždyť my (senátoři a spřátelení lesníci) vlastně přírodě pomáháme, zatímco oni (přírodovědci a jiní lesníci) ji chtějí nechat zahynout.
Hospodaření v lese a profit z tohoto hospodaření jsou skutečně hlavním důvodem, proč se o šumavském regionu stále píše a hovoří. Jen málokdo může uvěřit tomu, že odumřelé lesy odrazují návštěvníky parku, a tudíž snižují výdělek místních obyvatel. Opak je pravdou. Na Šumavu směřují stále větší počty turistů a rekreantů. Investují zde i zahraniční společnosti. Příkladem může být rodící se rekreační "holandské" městečko v Borové Ladě. Zahraniční turisté, zejména ze sousedních Bavor, utrácejí miliony eur ve stáncích na tržištích za zboží, jehož původ a kvalita jsou často pochybné. Potenciál získávání dalších peněz do místních pokladen je tedy nedozírný. Jen by měli politici (i ti místní) trochu chtít.
Klíčová otázka tedy nestojí tak, zda les odumírá, či nikoli, nebo proč. Příroda si vždy poradila a poradí. Zásadní je, kdo tlačí na politiky, aby se v místních lesích určených primárně k ochraně přírody co nejvíce hospodařilo, a proč na ně tlačí. Vážení senátoři. Neschovávejte se za roušku ochrany přírody a odhalte se. Pak můžeme všichni otevřeně hovořit o osudu (nejen) šumavských lesů. Budeme totiž všichni vědět, na čem jsme.
Jádrové zóny chráněných oblastí nemají sloužit profitu, ale demonstraci a dokumentaci přírodních jevů a procesů. A zde je patrně jádro všech sporů.
O autorovi: Martin Braniš, ředitel Ústavu pro životní prostředí, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta
