Jedle bělokorá byla historicky velmi významná, prakticky to býval každý pátý strom v lese. Ke katastrofickému úbytku došlo ve druhé polovině 20. století a to v důsledku znečištění životního prostředí a lesnické preference ostatních jehličnanů, většinou smrku ztepilého. V současnosti dosahuje její zastoupení pouze jedno procento.
Zvrátit úbytek jedle pomáhá vyhlašování chráněných území a genových základen. Právě genových základen však v posledních letech razantně ubylo, z 35 v roce 2006 jich zůstalo v roce 2016 evidovaných pouze 15. Změnit by to měl Národní program ochrany a reprodukce genofondu lesních dřevin na období 2014–2018.
Analýza DNA proběhla na osmi lokalitách. Podle výsledků se u všech přirozeně se obnovujících populací vyskytuje vyšší proměnlivost. To je dobrá zpráva pro adaptační schopnosti možných budoucích generací. Výsledky také potvrdily, že genetické vzdálenosti sledovaných populací přibližně odpovídají i jejich geografickým vzdálenostem.
Buk byl na našem území historicky velmi významnou dřevinou se zastoupením kolem čtyřiceti procent. Kvůli vlivu člověka jeho podíl klesl k současným osmi procentům. Podle autorů studie výraznější úbytek bukových porostů začal již ve středověku, kdy se buk začal hojně využívat jako palivo, zejména pro rozvíjející se řemeslnou výrobu. Později byly bučiny nahrazovány jehličnatými porosty z důvodu orientace na užitkové dříví. V polovině 20. století se v Čechách začaly bukové porosty uměle obnovovat, ale s využitím osiva i z karpatské bukové oblasti bez předchozího vyzkoušení jejich vhodnosti.
V rámci projektu Národní agentury pro zemědělský výzkum provedli lesníci mapování genetických charakteristik významných místních populací jedle bělokoré, buku lesního a několika dalších původních druhů. ČR totiž dosud patří mezi země s nízkou znalostí údajů o genetických profilech populací lesních dřevin. Ve Střední Evropě tak patří mezi výjimky.
Genetická studie byla provedena na základě analýz DNA s využitím mikrosatelitových markerů v předem vytipovaných lokalitách. Cílem studie bylo zjistit, jak jsou sledované populace variabilní a zda jejich genetická podobnost souvisí i s jejich geografickou vzdáleností. Míra genetické různorodosti v populaci je velmi důležitý ukazatel. Je totiž zárukou zachování adaptačních schopností budoucích generací, které budou určovat dovednost přežít měnící se klimatické podmínky prostředí. „Do budoucna lze uvažovat i o možnosti využití při stanovování pravidel pro přenos reprodukčního materiálu jedle bělokoré v rámci ČR a při vyhlašování genových základen," upřesňují autoři studie.
Situace se v českých lesích postupně mění. V současnosti se lesníci místo zakládání smrkových monokultur snaží dosáhnout optimální druhové skladby lesů se zastoupením původních druhů dřevin. Jejich zastoupení by se v porostech mělo časem opět zvyšovat.
