PEC POD SNĚŽKOU / Svět, který existuje už pouze ve vzpomínkách posledních pamětníků, představuje nová kniha pražského etnologa Aleše Smrčky Ozvěny krkonošské minulosti. Popisuje v ní drsnou práci horalů a především způsob, jakým po desetiletí na hřebenech dopravovali materiál. Publikace vyšla v jilemnickém nakladatelství Gentiana.
Sedmadvacetiletý autor se tématu věnuje několik let. Ačkoliv žije v Praze, má ke Krkonoším blízko. Od dětství sem jezdí se svým otcem za známými. „Od malička jsem se zajímal o dopravu, bavily mě vlaky a autobusy. Když jsem se rozhodl studovat etnologii, vybral jsem si pro své bádání dopravu v Krkonoších. Říkal jsem si, že by byla škoda toto téma uchovat pouze v nějakém odborném článku a že by bylo dobré, kdyby se to dostalo mezi lidi, kteří mají o Krkonoše zájem," říká absolvent oboru etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jenž v současnosti navštěvuje doktorandské studium a přivydělává si jako řidič autobusu MHD v Praze.
Na 155 stránkách popisuje tradiční způsoby dopravy a prostředky, které ještě před několika desítkami let byly v Krkonoších zcela běžné: svážení dřeva na rohačkách, plavení klád v řece, nosičské povolání, transport sena v plachtě.
Jednou ze zapomenutých technik je takzvané lanování. Hospodáři tak účinně hnojili horské louky. „Hnůj na louky dopravovali v kolečkách za použití jednoduchého zařízení na bázi kladkostroje. Na horním okraji louky postavili skřížené dřevěné kůly se zavěšenou kladkou, přes kterou vedlo lano. Ke každému konci lana se připojilo dřevěné kolečko," popisuje v knize autor. Horal tlačil plné kolečko do kopce, práci mu usnadňoval kolega, jenž sjížděl s prázdným kolečkem z kopce dolů. Při hnojení v Krkonoších pomáhaly i děti.
Nejvíc prostoru Smrčka věnuje saním rohačkám. O dopravním prostředku sloužícímu zejména v zimě ke svážení dřeva přináší řadu nových informací. Podařilo se mu od pamětníků zjistit, jak přesně sáně vyráběli a kde získávali rohy. „Pro různé části saní se používaly různé druhy dřeva. Sanice byly tvrdší, konstruovali je proto z bukového dřeva, rohy byly nejčastěji z javoru nebo jasanu," vysvětluje Aleš Smrčka.
Dřevaři hledali samorost s vhodným zakřivením. Při výrobě se obešli bez šroubů a hřebíků, jednotlivé části byly zaklíněné do sebe, nožičky a rohy upevňovali dřevěnými čepy. Řemeslníci si um po staletí předávali z generace na generaci, výrobní postupy se po celou dobu existence těchto saní neměnily. „Krkonošské rohačky jsou atypické. Na rozdíl od těch alpských mají dlouhé rohy, jsou to bytelné, velké saně," upozorňuje etnolog.
Kromě studia historických pramenů autor absolvoval desítky schůzek s pamětníky, materiál shromažďoval zhruba pět let. Kniha obsahuje celou řadu dosud nepublikovaných fotografií. Jejich dodavatelem bylo vedle horalů především Krkonošské muzeum Správy KRNAP ve Vrchlabí.
