Vedení dvou fakult České zemědělské univerzity (ČZU) nedoporučuje ministerstvu zemědělství snižovat v plánované novele zákona o myslivosti minimální výměru honiteb. Nyní je podle zákona 500 hektarů, což je podle akademiků minimální výměra k zachování biologických potřeb spárkaté zvěře. V odborném stanovisku, které má ČTK k dispozici, to uvedl děkan Fakulty lesnické a dřevařské Róbert Marušák, děkan Fakulty životního prostředí Vladimír Bejček a vedoucí Katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské Vlastimil Hart. Snižování minimální výměry honiteb prosazují třeba ekologická organizace Hnutí Duha, Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů v ČR (SVOL) nebo Asociace soukromého zemědělství ČR.

Podle stanoviska ČZU by snížení minimální výměry honiteb nevedlo k poklesu počtů spárkaté zvěře a škod na zemědělských a lesních pozemcích. Za klíčové vedení fakult označilo zavedení účinných kontrol odlovu zvěře a změnu plánování založeném na biologických základech potřeb zvěře, hodnocení stavu ekosystému a míry jeho poškození. „V souvislosti se snížením minimální výměry honiteb by došlo pouze k významnému narušení biologických potřeb zvěře, nikoliv ke snížení škod zvěří,“ uvedli akademici.

Ve svém stanovisku upozornili na to, že stanovení minimálních výměr honiteb historicky souviselo se zachováním potřeb zvěře. V 19. století se myslivecky hospodařilo hlavně s drobnou zvěří, jako jsou bažanti, koroptve nebo zajíci. Tato zvířata mají prostorové nároky v desítkách hektarů. Poprvé byla minimální výměra stanovena v roce 1849 na 115 hektarů, kdy se spárkatá zvěř ve volných honitbách téměř nevyskytovala. Minimální výměra se poté podle nich zvětšovala kvůli změnám v zemědělském a lesnickém hospodaření a postupně bylo potřeba měnit i přístup ke zvěři a a k redukci stavů. Na 500 hektarech byla stanovena minimální výměra zákonem v roce 1962, uvedli.

Akademici poukázali na to, že v současnosti je potřeba efektivně hospodařit s jelení, dančí, srnčí nebo mufloní zvěří. Upozornili na výzkumy ČZU, podle kterých se jeleni nebo divočáci v průměru pohybují na prostoru mezi dvěma až třemi tisíci hektary, jelen sika žije na jednom až dvou tisících hektarech, srnčí zvěř mezi 300 až 500 hektary.

V početně nízkých stavech může zvěř podle akademiků z ČZU při narušení přirozených procesů a potřeb působit značné škody, a to hlavně loupáním a ohryzem kůry stromů. Regulovat to, aby se zvěř nesoustředila v místech, kde působí největší škody, je možné pouze ve větších honitbách, míní. Efektivní lovy v malých honitbách by podle akademiků nebylo možné provádět kvůli využívání psů, které ovlivní i sousední honitby.

Problémy se stavy zvěře souvisí především s rozdílným přístupem vlastníků, kdy jeden může upřednostňovat zvěř a jiný ne, tvrdí akademici. V případě zmenšení honiteb to podle nich může vést i k prohloubení problémů. „Řešení aktuálního problému spatřujeme především ve zvýšení míry jednotného přístupu. Toho lze dosáhnout především zvýšením pravomocí státní správy myslivosti. Jako zásadní považujeme proto zavedení jednotného systému kontroly lovu a zavedení systému stanovení plánu lovu na základě míry poškození ekosystému,“ uvedli ve svém stanovisku.

ČTK

Diskuse na serveru Silvarium.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.