– Suzane Simard, Peter Wohlleben – v našich středoevropských podmínkách asi nejznámější nositelé a propagátoři myšlenky, že se stromy chovají sociálně – pomáhají si, posílají si výživu, varují se před nebezpečím. Vy ale říkáte, že spolupráce znamená stagnaci a motorem, který zajištuje pokrok, je naopak rivalita.
Simard, Wohlleben i já souhlasíme, že podzemní svět představuje obrovskou neznámou. Všichni také souhlasíme s tím, že je zapotřebí dalšího výzkumu podzemních fungálních sítí, které jsou tak rozsáhlé a důležité.
Hlavním rozdílem je ale náš úhel pohledu na celý systém. Jsem přesvědčena, že houby nejsou pasivní prostředníci vyvinutí s cílem pomáhat lesům jako superorganismům. Houby vytvářejí dopravní sítě, zpracovávají informace a dělají strategická „obchodní rozhodnutí“, aby maximalizovaly svůj vlastní užitek. Houby nejsou pasivní doplňky, ale mocní podzemní hráči. Jejich cílem není podpora harmonie lesů, ale maximalizovat zdroje ve svůj prospěch. Vyvinuly si mechanismy pro řízení toků živin. Provádějí strategická obchodní rozhodnutí začleněním chemických, fyzikálních a environmentálních podnětů.
Pěstováním kořenů mrkve a hub v segmentovaných Petriho miskách, které obsahovaly nerovnoměrně rozložené zdroje živin, Kiers a její kolegové prokázali, že houby mohou přesouvat zdroje, aby získaly z rostlin vyšší prospěch. Foto: Victor Caldas
– Se svými výzkumy podzemních sítí jste začala vlastně nedlouho po Suzanne Simard, ale o vztahu rostlin a hub uvažujete zcela jinak – v rámci ekonomických termínů – jako o tvrdém ekonomickém světě. Můžete popsat hlavní principy tohoto trhu?
Vzhledem k tomu, že jediná fungální síť může být současně připojena k více rostlinám a hostitel si může vybrat z více konkurenčních fungálních kmenů, existuje potenciál pro vznik dynamiky trhu. Většina trhů se také vyznačuje kolísáním nabídky a poptávky po zdrojích, což je přesně to, co najdete v půdách: obrovská heterogenita zdrojů v čase a prostoru. Máme důkazy, že houby hromadí ve svých sítích zdroje, jako je fosfor. Slovo „hromadit" používáme proto, že je ukládají ve formě, která je rostlinám nepřístupná. To je geniální strategie, protože houby soutěží nejen s jinými houbami, ale také se svými hostiteli, o přístup k tomuto zdroji. Shromažďováním a ukládáním zdrojů mohou uměle „nafouknout“ cenu a získat tak více uhlíku z rostlin.
Máme také důkazy, že se houby vyhýbají špatným obchodním partnerům. Pomocí řady „výběrových" experimentů, při nichž je houba spojena s několika hostiteli současně, vidíme, že se houba vyhne obchodování s rostlinami rostoucími ve stínu. Stále aktivně kolonizuje kořeny rostliny ve stínu – možná pojistka pro případ, že by se podmínky změnily – ale příděl fosforu této rostlině redukuje.
– S. Simard a kol. prokázaly obousměrný tok uhlíku mezi ektomykorhizními hostitelskými rostlinami břízou papírovou (Betula papyrifera) a douglaskou tisolistou (Pseudotsuga menziesii). V létě posílala bříza víc uhlíku douglasce, později, když byla bříza bez listí, se situace obrátila – douglaska posílala víc uhlíku bříze. S. Simard za tím vidí důkaz kooperace. Co se tedy podle vás v tomto případě děje pod zemí?
Klíčovou otázkou je, zda se uhlík skutečně pohybuje do nadzemní části stromů, nebo se nachází pouze v kořenech – v takovém případě může být ještě ve skutečnosti v samotných houbových pletivech. Je také důležité se zeptat, kolik uhlíku se pohybuje. Je částka zanedbatelná? Má fotosyntetická rostlina doopravdy prospěch z uhlíku získaného z houbového symbiontu? To jsou velké a důležité otázky. Je úžasné, že se S. Simard zaměřuje na tuto práci, ale než budeme moci plně pochopit tyto vzorce, potřebujeme více dat.
Děkuji za odpovědi (9. 3. 2021),
Petra Kulhanová
prof. dr. Toby Kiers
Toby Kiers začínala s terénními výzkumy na renomované tropické polní stanici Smithsonian Tropical Research Institute v Panamě, kde strávila jeden rok studiem, jak půdní houby pomáhají tropickým stromům růst. Poté dokončila bakalářský titul z biologie na Bowdoin College, Maine, USA a zamířila na Kalifornskou univerzitu v Davisu, kde v roce 2005 získala doktorát se zaměřením na ekologii, evoluci a zemědělství. V lednu 2014 se stala profesorkou na Vrije Universiteit Amsterdam. Ve svém výzkumu se zaměřuje na vývoj spolupráce a trestání v přírodě. Zajímá ji, proč se tvoří symbiózy a co vede k jejich rozpadnutí. Zvláště se zajímá o podvádění v přírodě a o to, jak organismy vyvíjejí strategie, aby mohly těžit ze spojení se spolupracovníky, aniž by spolupracovaly samy. Podvádění je podle ní hnací silou inovací a je častější, než si lidé představují. Prováděla výzkum ve Střední Americe, Africe, Asii, Evropě a Severní Americe a je aktivní v globální zemědělské politice a úsilí v oblasti ochrany přírody.
Celý rozhovor si můžete přečíst v dubnovém čísle Lesnické práce
