Jaké provenience jedle bělokoré patří do našich lesů? Nejlepší jsou domácí, nejméně vhodné apeninské a pyrenejské.

V rámci provenienčního výzkumu se jedli bělokoré a dalším druhům rodu jedle dlouhodobě věnují vědci z VÚLHM, v. v. i. V časopise Zprávy lesnického výzkumu 3/2021 v článku „Růst proveniencí jedle bělokoré na výzkumné ploše v západních Čechách ve věku 36 let“ publikovali své poslední výsledky, podrobné zhodnocení výsledků dříve provedeného biometrického měření kvantitativních znaků a posouzení dalších charakteristik ověřovaných proveniencí jedle bělokoré na dlouhodobé výzkumné ploše Nýrsko, Dešenice. Z užšího šlechtitelského hlediska chtějí vědci soustředit pozornost na výzkum domácích i zahraničních proveniencí.

Do oblasti dnešní střední Evropy se jedle bělokorá rozšířila v období postglaciálu jako jedna z posledních dřevin, přesto se však stala spolu s bukem a smrkem jednou z nejhojnějších. Před začátkem výraznějších antropogenních vlivů dosahoval na našem území její podíl 19,8 %, v pahorkatinách zaujímala 11 %, ve vrchovinách 36 %, v hornatinách 12 %. K její největší expanzi došlo v Evropě ve 14. až 16. století, kdy byla považována za element šířící se na úkor buku. Např. na Vysočině byl podle dobových pramenů její podíl dokonce až 58 %. Avšak například na lesním hospodářském celku Staré Hamry v Beskydech poklesl její podíl z 42% zastoupení na dnešní necelá 2 %. Aktuálně představuje v ČR její redukovaná plocha 30 663 ha (1,2 %), uvažuje se o navýšení až na 4,4 %.

Čtěte také: Výzkumný ústav lesního hospodářství letos slaví 100 let od svého založení

Výzkumná plocha Nýrsko, Dešenice byla založena na jaře 1977 v lesním komplexu Želivský vrch. Lokalita se nachází na území přírodní lesní oblasti (PLO) 12 – Předhoří Šumavy a Novohradských hor, v 660–720 m n. m. Ověřuje se zde 36 proveniencí, z toho 26 jich pochází z České republiky, dvě vždy ze Slovenska, Rakouska a Francie, po jedné pak z Německa, Bosny a Hercegoviny, Rumunska, Itálie, Bulharska a Polska.

Rozdíly ve výškovém růstu proveniencí jsou statisticky významné. Střední výška na ploše činila 15,3 m. Nejvyšší střední výšku měla provenience CZ 185 – Bruntál, Slunečná (16,8 m), za ní následovaly CZ 198 – Vítkov, Budišov nad Budišovkou, CZ 69 – Ždírec nad Doubravou, Ransko a CZ 53 – Opočno, Bolehošť (16,4 m).

Ze zahraničních proveniencí rostly nejlépe francouzská F 118 – Saint-Évroult II (16,4 m) a německá D 149 – Ostbayer, Mittelgebirge-Viechtach (15,9 m). Nejmenší výškový růst byl zjištěn u D 95 – Gröbming, Steiermark (13,7 m), F 162 – Les Fanges IV, Department de Ľ Aude (13,5 m) a I 227 – Popi e Bibbiena, Arezzo (12,9 m).

Rozdíly v tloušťkovém růstu proveniencí jsou rovněž statisticky významné. Průměrná výčetní tloušťka na ploše dosáhla 16,5 cm. Nejvyšší tloušťkový růst byl analogicky jako u výšek zjištěn u proveniencí CZ 185 – Bruntál, Slunečná, CZ 198 – Vítkov, Budišov n. B. (20,0 cm) a CZ 69 – Ždírec nad Doubravou (18,8 cm). Nejpomaleji přirůstaly I 227 – Popi e Bibbiena, Arezzo (12,8 cm), A 95 – Gröbming, Steiermark (13,8 cm).



Při srovnání skupin proveniencí podle evropské rajonizace lesů je na ploše zastoupeno celkem 19 oblastí a podoblastí z 5 regionů. Nejvyšší průměrná výška (16,5 m) byla zjištěna u proveniencí z Hercynsko-sudetské oblasti smíšeného horského lesa – sudetské podoblasti, za níž následovaly se shodnou výškou 16,4 m soubory České Polabí a Severofrancouzská oblast smíšených dubových lesů – normandská oblast. Naopak podprůměrný růst vykázaly provenience z oblastí Pyreneje (13,5 m) a Horský les severních Apenin (12,9 m). Z uvedených hodnot je patrné, že rozdíly mezi proveniencemi zastupujícími různé oblasti jsou výrazné.

Rovněž dělení na klimatypy naznačilo významné rozdíly průměrných výšek proveniencí. Nadprůměrně rostly provenience patřící ke klimatypům lužický (16,5 m), normandský (16,4 m) a slezský (15,8 m). Jako podprůměrný se projevil klimatyp pyrenejský (14,1 m). Výrazně podprůměrnou hodnotu vykazoval klimatyp apeninský (12,9 m).

Při porovnání podle přírodních lesních oblastí se ve všech sledovaných znacích mezi nejlépe hodnocenými nacházely provenience CZ 185 – Bruntál, Slunečná a CZ 198 – Vítkov, Budišov nad Budišovkou z PLO 29 – Nízký Jeseník (16,6 m), na rozdíl od prakticky vždy nepříznivě hodnocené provenience CZ 33 – VLS Horní Planá, Drhovice z PLO 10 – Středočeská pahorkatina (13,8 m).

Za nejlépe rostoucí je v daných podmínkách možné označit české provenience CZ 185 – Bruntál, Slunečná, CZ 198 – Vítkov, Budišov nad Budišovkou a CZ 37 – Rychnov nad Kněžnou, Skuhrov (všechny klimatyp 6c – lužický), jakož i francouzskou provenienci F 118 – Saint-Évroult II (klimatyp 3 – normandský).

Nejméně se osvědčily provenience I 227 – Popi e Bibbiena, Arezzo a F 162 – Les Fanges IV, Department de Ľ Aude. Provenience I 227 – Popi e Bibbiena, Arezzo, která se spolu s dalšími kalábrijskými proveniencemi dobře osvědčila při testování na dánských výzkumných plochách, dosahuje na ploše Nýrsko pouze podprůměrných výsledků, což zřejmě souvisí s její adaptační schopností na různé podmínky prostředí. Vzhledem k slabšímu růstu a vysoké mortalitě se spolu se slovenskými SK S1 – Banská Bystrica, Badín a SK S9 – Kriváň, Snohy jeví pro danou lokalitu jako méně vhodné.

Příspěvek vznikl jako součást řešení výzkumného projektu NAZV QK1910292 „Postupy pro podporu jedle bělokoré v lesním hospodářství ČR“ a institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace MZe ČR – Rozhodnutí č. RO0118.

Článek Růst proveniencí jedle bělokoré na výzkumné ploše v západních Čechách ve věku 36 let je ke stažení zde

TZ VÚLHM