Jak vnímáte trend ve zvyšování množství stojícího i ležícího mrtvého dřeva? Jaké výhody, a naopak omezení či rizika opatření přináší? Podle čeho by se měl stanovovat jeho objem?
Ing. Václav Silovský, Ph.D.
Absolvoval lesní inženýrství na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze a postgraduální studium na katedře myslivosti a lesnické zoologie. Od roku 2023 působil u vysokoškolského lesního statku v Kostelci nad Černými lesy - Lesy ČZU jako manažer pro výzkum a vzdělávání a od ledna 2025 zde převzal pozici výrobního náměstka.
V současné době se v našich lesích zvyšuje podíl mrtvého dřeva, avšak většinou se jedná především o stojící souše. Z mého pohledu jde často o „alibistické“ řešení – majitelé lesů ponechávají, nebo za kůrovcové kalamity ponechali, suché stromy v místech, kde byla těžba technicky náročná nebo ekonomicky nevýhodná, a nyní se tyto stromy prokazují za mrtvé dřevo za účelem zvýšení biodiverzity. Sterilní souše sice v lesnických evidencích vykazují potřebné kubíky mrtvé hmoty, ale jejich přínos pro biodiverzitu, zejména u těch smrkových v oblastech středních poloh, je minimální. Z mého pohledu je naopak cennější ležící mrtvé dřevo, a to ideálně listnatých dřevin, na které je vázáno obrovské množství organismů. V univerzitních lesích je proto cílem mrtvé dřevo aktivně alokovat tak, aby plnilo svou ekologickou funkci. I když i zde občas využijeme výhody ponechání dříví v porostech, kam se nákladově nevyplatí jít – například tam, odkud nelze dřevní hmotu efektivně soustřeďovat.
Dalším zásadním aspektem, který hovoří pro kácení souší a jejich ponechání na zemi, je bezpečnost návštěvníků lesa. Například ve Středočeském kraji se lidé pohybují téměř v 90 procentech lesních porostů a riziko pádu stojícího mrtvého stromu je zde obrovské. Jako lesní správci Národní přírodní rezervace Voděradské bučiny můžeme potvrdit, že udržování bezpečných cest v turisticky a chatařsky exponovaných oblastech vyžaduje vysoké finanční náklady. Strategie pokácení souše a jejího ponechání k volnému rozpadu na zemi tak řeší dva problémy najednou: eliminuje riziko pro turisty a zároveň urychluje přirozený rozklad dřeva a návrat živin do půdy. V některých případech lze navíc ležící kmeny využít i k prostorovému usměrnění návštěvníků, například k zamezení vstupu cyklistů nebo motorkářů do ekologicky cenných lokalit.
Přestože přínos mrtvého dřeva pro biodiverzitu i úsporu nákladů v nepřístupných terénech je nezpochybnitelný, nevýhodou je, že dnes nikdo neví, jak stanovit adekvátní objem mrtvého dřeva. Už dva měsíce platí nový lesní zákon, který počítá s tím, že náhrady či příspěvky za ponechané mrtvé dřevo se budou přidělovat od roku 2030. Přesné podmínky stanoví vyhláška, která má být do té doby připravena. Právě na ni teď čekáme – v praxi je totiž nezbytná.
Aktuálně neexistuje žádná státní metodika, která by lesníkům jasně řekla, kolik mrtvého dřeva je pro konkrétní typ lesa optimální. Dnešní praxe je založena spíše na individuálním pocitu lesníka – zatímco jeden může považovat za správné nechat stát desítky hektarů smrkových souší, jiný v bukovém porostu ponechá pouze několik rozpadlých kmenů. Absence tabulek s konkrétními údaji a jasnými parametry pro různé nadmořské výšky a typy lesa vede k tomu, že systém není nastavený, natož kontrolovatelný.
Stát by měl na základě vědeckých výzkumů a Národní inventarizace lesů definovat cílové stavy pro objem, typ i plošné rozmístění mrtvého dřeva. Je třeba rozhodnout, zda vytvářet ostrůvky mrtvého dřeva propojující chráněná území, nebo volit jiné prostorové struktury. Dokud nebudou platby za mimoprodukční funkce lesa jasně stanoveny, zůstane české lesnictví v tomto směru v provizorním stavu, kdy je nutné selským rozumem najít rovnováhu mezi ekologií a produkční funkcí hospodářských lesů tak, aby celý systém dával logiku i vlastníkům a pokryl alespoň jejich provozní náklady. Cílem by měla být metodika, která bude účelná, smysluplná a povede k reálnému zvýšení stability českých lesů.
Tento článek měli k dispozici přednostně odběratelé časopisu Lesnická práce. Přidejte se k nim a mějte přístup k aktuálním informacím z oboru - předplatné snadno získáte ZDE.
Ing. Vladislav Ferkl
Během své praxe pracoval jako lesní dělník, působil jako lesník na několika polesích. Později se stal ředitelem Lesního závodu Zbraslav, pracoval na Ministerstvu životního prostředí a řadu let vedl státní správu lesů ve Středočeském kraji. Stal se zakladatelem demonstračního objektu Klokočná a průkopníkem místního nepasečného hospodaření.
Nemám údaje o tom, jak intenzivní je současný nárůst úmyslného ponechávání mrtvého dřeva v porostech. Obecně lze říci, že jde o pozitivní součást projevů moderního přístupu k obhospodařování lesa jako reakci na zhoršující se podmínky ohrožující jeho růst, v některých případech i samotnou jeho trvale udržitelnou existenci. Přitom, ať se nám to líbí či nelíbí, podíl na drtivé většině těchto negativních vlivů mají na svědomí projevy současné intenzity lidské civilizace. Jediným smysluplným opatřením v takto kulturně využívané krajině střední Evropy je najít a uplatnit systém vzájemně přijatelné, a tedy prospěšné koexistence člověka s přírodou jako její součásti, společně se respektovat a podílet na vytváření trvale využitelných a obnovitelných hodnot.
V tomto směru je požadavek na ponechávání určitého množství dřeva v porostech logickou součástí odpovědné péče o les jako nenahraditelné součásti životního prostředí pro všechny. V procesu dalšího vývoje je třeba, aby se toto opatření stalo samozřejmou součástí činnosti hospodáře.
Myslím si, že hodnotu ponechávání části biologické produkce v lese pro její přirozený rozklad snad ani nikdo nezpochybňuje. Jde spíš o to zdůraznit, v jakých širokých vazbách působí a jaké nezbytnosti podmiňují jeho plnohodnotné využití. Je přitom účelné připomenout, že míru jeho pozitiv je možné plně využít jen ve vazbě na celkový soubor pěstebních ekosystémových opatření směřujících k nepasečnému, přírodě blízkému způsobu péče, jehož hlavním cílem není co nejsnadněji výnosově hospodařit v období mezi jednotlivými kalamitami.
Omlouvám se, že při těchto úvahách nevynechám zmínku o tom, že na Klokočné, v souladu s bodem 17) uplatňovaného „dvacatera zásad výběrného hospodaření‟, zůstává veškerý těžební odpad po provedeném výběru v porostech s tím, že jeho úklid (ne vyklizení) je prováděn jen v nezbytné míře tak, aby nepřekážel v růstu nadějnému přirozenému zmlazení. To považuji za naprosté minimum toho, co bychom měli dělat pro alespoň částečné zlepšení bilance a tvorby živin pro vývoj následných generací. Obdobně to platí o odumřelé stromové hmotě v místech, kde jejím zpracováním a vyklizením z porostu by vzniklo více škody než užitku.
Úvahy nad tímto problémem nás usvědčují, že sice nepochybujeme o potřebě a užitečnosti ponechávat část vyprodukované biologické hmoty v porostech, ale zatím to děláme spíše pocitově než na základě prokázaných a ověřených bilancí množstevní potřeby. Možná, že se mýlím, ale myslím si, že nám zatím chybí i komplexně promyšlená a vyhodnocená metodika pro toto řešení. Ono to taky nebude nic jednoduchého získat dostatek objektivních a časovým měřením podložených dat a na jejich základě se pokusit sestavit vyhovující, provozně použitelné řešení.
Ne jednou jsem se nad tímto problémem zamýšlel, ale snad pokaždé, když jsem se setkal s nějakým konkrétním požadavkem, např. na ponechávání 10 m³/ha nebo 3 % z porostní zásoby, bez dalšího domyšlení takovéhoto požadavku. Pokaždé mně to připomnělo osobní zkušenost, když jsem měl před očima stav vyvrácených částí porostů z r. 1990, kdy jsem na Klokočné začínal, a průběh jejich přirozeného rozkladu. Některé z nich ještě po více než 30 letech očividně plnily funkci pozvolna se rozkládajícího mrtvého kmene. Jak tedy posuzovat potřebu množství takovéto hmoty v místě a čase? Musí to být princip objektivně odůvodněný, přitom jednoduchý, provozně akceptovatelný, a pokud by byl i dotačně podložený, pak i kontrolovatelný.
Nedělám si nároky, že bych byl schopen tuto otázku konkrétněji zodpovědět. Domnívám se, že plnění této bohulibé činnosti by mělo zatím zůstat na dobrovolnosti, citu a zodpovědnosti vlastníka či hospodáře, a pokud budeme schopni jednou objektivně hodnotit dlouhodobé výsledky hospodaření, pak i toto hledisko najde své docenění. Jednou z podmínek je, aby lesník měl pro takovou činnost vytvořeny podmínky a mohl být ve svém lese zároveň i prvním a zodpovědným ochráncem přírody.
Děkuji za odpovědi (5. 3. 2026), Martina Nentvichová
