Na počátku byla tma. Přesněji řečeno, výpadky proudu v Českých Velenicích. Bylo potřeba postavit nové elektrické vedení. Jenže to VEDENÍ BY PRÝ NARUŠILO KRÁSU LESA, okolo něhož mělo vést. A tak zasáhli ochranáři. Vedení raději postaví na dvorcích a zahradách nedalekých domů.
„Před dvaceti lety, v osmdesátém osmém, když mně našli Parkinsona, mi říkali, že mám tak čtyři pět let života. Ale přežila jsem. Když mi teď nad chalupou postaví vedení vysokého napětí, tak mne to nejspíš konečně zabije,” říká důchodkyně Květa Bendová (1949). Stojíme před domkem daleko za obcí Dvory nad Lužnicí, kde paní Květa bydlí, a já poslouchám, jak zde lidé z elektrárenské firmy E. ON byli vyměřovat místo na stožár vedení vysokého napětí.
MÁM Z TOHO STRACH!
Paní Květa je jen jednou osou příběhu. Ten příběh je zároveň smutný a zároveň plný naděje.
Stran chorob jí pánbůh nadělil hodně, kromě onoho zmíněného Parkinsonova syndromu jí také letos vyoperovali nádor. Přesto, když kdysi dávno onemocněla, nevzdala to, začala se léčit konopím (proto se léta známe) a přes mimořádně nepříznivé prognózy přežila.
Má od dráhy – nyní přesně řečeno od Správy železniční dopravní cesty – pronajatý domek u trati za malebnou jihočeskou vískou Dvory nad Lužnicí a deset let čeká na jeho odprodej. Idylicky žije se svými dvěma psíky, pěstuje na zahrádce zeleninu a chodí do lesa, který jí začíná za plotem, na houby. Jednou jí do té idyly zaklepali na vrátka dva pánové z E. ON, velkého distributora elektrické energie, a sdělili jí, že jdou na obhlídku kvůli vedení, jež se tu má včetně sloupu na její zahradě stavět. Vůbec nevěděla, jestli je má pustit dovnitř – ale pustila, vždyť domek ani zahrada nejsou její.
Paní Květa mi krátce poté zavolala a po nějaké době jsem už seděl s ní a s jedním z místních, jemuž taky mají stavět kousek od chalupy stožár. Uvařila mi kafe a vyprávěla, jak má z toho vedení strach. Má to být vysoké napětí, 110 000 voltů, a to, jak známo, zpěvavě bručí. „Původně ho měli stavět tam nahoře u lesa, ale ochranáři jim to prý zakázali.”
Mít v těsné blízkosti vysokonapěťové vedení není nic moc – i když přímo neohrožuje život, vydává nepříjemné hluboké zvuky, občas jiskří a vypadá hnusně. Není jediný rozumný důvod nedat vedení někam dál do krajiny. Přírodě to prakticky neškodí. Nečmoudí, nesmrdí, nejezdí kvůli němu masově auta.
Ale je vidět zdaleka.
TOHLE NENÍ DOBRÝ
„Úplně na začátku byla potřeba zajistit, aby v Českých Velenicích nevypadl při každé bouřce proud!” říká Josef Nováček, vedoucí regionální správy sítě velmi vysokého napětí E. ON. Sešel jsem se s ním a s tiskovým mluvčím Vladimírem Váchou v jihočeské centrále firmy a měl jsem okamžitě pocit, že mě vidí rádi a chtějí se pochlubit svou prací. Prostředí technokratů, kteří prostě technologicky řeší problémy, jež jim při jejich práci, dodávání elektřiny, do cesty naklade osud a počasí. Mluví jasně, k věci, rovnou mi jako novináři ukazují konkréta, mapy a čísla, prostě radost takhle pracovat!
Do Velenic vede jen jedno vedení 22 000 V a opakovaně vypadává, už nestačí. Při vichřicích, které se prohnaly republikou v nedávné minulosti, byli lidé ve Velenicích a okolí bez proudu tři dny. Proto navrhla firma SUDOP, to je projektová, konzultační a inženýrská firma, která se specializuje na dopravní stavby, hlavně železnice, pro E. ON trasu nového, silnějšího vedení do Velenic. Šla kolem lesů, maximálně se vyhýbala lidským obydlím, byť to v jižních Čechách kolem Lužnice není úplně možné, a potkávala cestou pár usedlostí. Projekt v první fázi místní ochranáři, jmenovitě správa chráněné krajinné oblasti, odsouhlasila, ale pak, jak říká pan Nováček, objednala posudek experta na krajinný ráz architekta Ivana Vorla. Vypracoval studii tlustou jako kniha – původní variantu sepsul, že naruší krajinný ráz, a navrhl celkem deset jiných tratí vedení. Pro všechny existuje společný jmenovatel – od kraje lesa vzdáleného od většiny lidských obydlí tlačí vedení směrem k řece Lužnici, k železniční trati, vesnicím a městečkům. Sice blíže k již existujícímu narušení krajiny železnicí a lidskými obydlími, (že se to tam jako ztratí, ty dva advacet metrů vysoké stožáry), ale zároveň i blíže ke zvláště ochranyhodným meandrům řeky Lužnice. A k lidem. „Ta původní trasa je jednoznačně k lidem nejšetrnější!” říká pan Nováček.
Nikdo, na rozdíl od obhájců přírody a krajiny, neobjednal posudek na to, nakolik jednotlivé trasy naruší kvalitu života místních lidí. A i kdyby to třeba z pilnosti někdo udělal, nebude podobná studie brána v úvahu, neboť lidi nejsou chráněni.
Starosta Dvorů nad Lužnicí Jan Herzog (1951) mi pak ukazuje, kde vlastně má vedení stát. Cítí, že se mi varianta vést dráty hned za vsí moc nelíbí. Vyjedu doleva za kostelem na železniční násep a koukám, že by dráty byly kolem obce jako plot, odřízly by ji spolu s řekou od lesa. Inženýři nelhali, tohle není pro lidi dobré.
Někteří místní se chtějí postavit na odpor. „Nepodepíšu to! Když to tam chtějí postavit, tak ať koupěj celou usedlost za moji cenu.
Stožár by mi znehodnotil půdu – chtějí ho stavět přímo na mém pozemku,” říká majitel jedné z usedlostí, u níž mají stožáry stavět, pan Petr Tkadlec. Bohužel lze v případě stavby elektrického vedení, je-li v územním plánu, legálně pozemek pro stožár ve veřejném zájmu vyvlastnit.
OCHRANÁŘI
Vedoucí správy Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko inženýr Josef Hlásek a architekt Michal Fidra z téže instituce mne přijali v jejich malebném ochranářském domečku v Třeboni, dovedli mne do místnosti, kde již dleli další dva ochranáři, a obklopili mne ze všech stran. Vzhledem k tomu, že na skříni byla veliká samolepka Greenpeace, začal jsem se dost bát. Poté, co předvedli při vyhlašování nezávislého protiradarového státu v Brdech, si myslím, že jejich logo do státní instituce patří asi stejně jako logo neonacistického hnutí Národní odpor. Přesto zde bylo.
A také čtyři ochranáři napružení chránit přírodu. Dozvěděl jsem se, že nejde o brouky, ale o ráz krajiny. „Z hlediska krajinného rázu to vedení zasahovalo do volné krajiny, která je vyhodnocena jako nezasažená civilizační snahou. Díky rozptýlené zástavbě má jednotný krajinný ráz.” A vysvětlí, že pana Vorla si vyžádal E. ON, ne oni, oni to jen na panu Vorlovi nechávají a vlastně sami nerozhodují.
Na moji skromnou námitku, že jde o krajinu vytvořenou člověkem, a tedy by v ní mohly být i dráty, neodpoví. „Náš zájem není táhnout tam elektriku, ale uchránit krajinu.” Krajina prý žije z turistiky a dráty turisty odpuzují. „Ať si proud do Velenic přitáhnou z Rakouska!” Když odcházím, prohodím, že podle té samolepky jsou asi proti radaru. Pan architekt přitaká, a ještě mi vysvětluje, proč by tu ten radar být neměl. Nejspíše by narušil krajinný ráz brdského kambria.
NEBÝT VYHUBEN
Je situace, kdy lidstvo prostřednictvím svých ochranářských úřadů dává neustále před člověkem přednost broukům, bobrům či krajinnému rázu, normální a zdravá?
Není to cesta k vyhynutí? O odpověď jsem požádal filozofujícího biologa profesora Stanislava Komárka, který se těmito otázkami systematicky zabývá. „Vždy se velmi zasazuji o ochranu přírody, krajiny a všeho podobného, ale nemělo by se při tom zapomínat na lidi. Kdo tvrdí, že člověk je vřed na tváři planety, po mém soudu ztratil bazální pud sebezáchovy. Přesto se to někteří extremisté domnívají,” říká biolog Komárek.
„Rozumnou ochranu přírody a krajiny lze spojit s dostatečnou ochranou lidí. Z Třeboňska také pocházím a nerad bych byl humánním způsobem vyhuben jakožto cizorodý prvek. Koneckonců – kdyby dnes žili Jakub Krčín z Jelčan a Štěpánek Netolický (budovatelé dnes chráněných jihočeských rybníků, pozn.
red.), byla by jim jejich činnost, ničící krásné původní mokřady, které tam byly, nepochybně zakázána.”
